Charta 77 a Ústav paměti
PŘÍLIŠ ČERSTVÁ HISTORIE?!
cituji z elektronické verze periodika
Britské listy - deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
19.3.2007
Smutné výročí Charty 77
Eduard Vacek
Autor je spisovatel a publicista. V současné době je prezidentem Federace nezávislých spisovatelů. (www.czecharts.com)
Na setkání Charty 77, které proběhlo dne 13. března 2007 u příležitosti 30. výročí jejího vzniku v prostoru zvaném Pražská křižovatka, vystoupila signatářka Ch 77, literární historička a editorka díla J. Ortena, Marie Růt Křížková se smutným projevem. Obsahem její řeči byla stížnost na neutěšené existenciální podmínky, ve kterých žije nejen ona sama, ale zřejmě i další z těch, kteří před třiceti lety podepsali Chartu 77 a jako reakce režimu se jim dostalo otevřené persekuce, včetně ztráty zaměstnání a snížení jejich životní úrovně. V těchto podmínkách mnozí z nich žili po celých 30 let, včetně oněch tzv. „demokratických“.
Někteří tzv. přední chartisté na tom i v dobách tzv. normalizace nebyli nijak špatně. Měli relativně slušné povolání bez fyzické námahy (např. jako obsluha plynové kotelny). Jiní byli politickým režimem cíleně vedeni k tvrdé fyzické práci na špatně placených místech.
Po změně systému v roce 1989 někteří z tzv. předních chartistů získali významné politické funkce či zaměstnání ve státních službách. Někteří restituovali značné majetky. Jiní chartisté však zůstali bez funkcí, výhod a slušného zaměstnání. Pokud měli štěstí, sehnali alespoň nějaké zaměstnání.
Protože se státní majetek přemístil do rukou těch, kteří byli jeho dřívějšími správci (komunističtí ředitelé podniků a náměstci) mohli si tito noví majitelé, své zaměstnance vybírat. Mezi zaměstnanci těchto firem komunisty ovládaných, neměli přirozeně ani v tzv. demokratických poměrech bývalí chartisté místo.
Stali se součástí skupiny vytlačené na periferii společnosti (tzv. divných lidí), mezi nimiž byli političtí vězni, osoby, které v minulosti trvaly na svých lidských právech, či ti, kteří se z nějakého důvodu postavili politickému režimu a ten se s nimi vypořádal po svém.
Řada z nich proto živořila v ekonomicky nedůstojné situaci. Je velmi tristní, že v době, kdy mnozí z tzv. předních chartistů působili ve vysoké politice, nebylo přijato žádné ekonomické opatření k narovnání majetkových poměrů těch, které režim v minulosti diskriminoval pro jejich postoje.
Také na politické vězně a jejich rodiny, kteří trpěli pro svá nekompromisní stanoviska či aktivní odpor vůči totalitnímu systému po mnoho desítek let, nebylo pamatováno.
Tito národní hrdinové, kterých si všude v civilizovaných zemích považují, nebyli zvýhodněni žádným vládním ustanovením, které by zohlednilo jejich předešlou letitou diskriminaci. Jejich důchody jsou jim vypočítány podle nízkých příjmů.
Při srovnání sociálních poměrů těch, kteří režimu věrně sloužili a často se podíleli na potlačování občanských a dalších práv odpůrců režimu s ekonomickými poměry těch, kteří dokázali čelit politické zvůli, jsou ve značné výhodě exponenti bývalého politického režimu. Tuto diskrepanci lze považovat za národní ostudu a selhání státu.
To však není všechno. Sociální demokraté a KSČM jsou nyní ochotni přidat měsíční příspěvek 20 000 Kč pro olympijské medailisty. Návrh předložili společně poslanci ODS a ČSSD Karel Šplíchal (ČSSD), Pavel Ploc (ČSSD) a Petr Bratský (ODS).
Šplíchal odmítl přirovnávání nároků sportovců ke všem ostatním, profesní život sportovců je podle něj podstatně kratší. Někteří z těch, kteří republiku proslavili svými výkony po celém světě, dnes podle něj žijí v nedůstojných podmínkách a navíc jim vrcholový sport podlomil zdraví.
Politickým vězňům a národním hrdinům, kteří často přišli o životy, o zdraví, rodiny i majetky a kteří si svůj osud nijak sami nevybrali, poslanci nijak neprospěli. Je pravda, že tito často bezejmenní lidé republiku neproslavili tak jako někteří sportovci, jsou spíše ostudou těch, kteří zde po dlouhá desítiletí vládli, ale stali se příkladem hodným následování v oblasti mravní. Jsou to morální autority o kterých by se mělo učit na školách a měli by proto žít v důstojných podmínkách.
Namísto toho se o nich mlčí a často žijí v nedostatku. Pokud se na slavnostním jednání Charty 77 objevila obžaloba na nedůstojné životní podmínky, pak je něco v tomto státě opravdu v nepořádku.
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
cituji z elektronické verze periodika
Britské listy - deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
21.3.2007
„Ústav paměti národa“ v praxi aneb jak se „jim“ nepodařilo ze mě udělat hrdinu
Miroslav Polreich
V odborném společenství historiků, médií a hlavně v Parlamentu probíhá diskuse o ustavení a zaměření této nové instituce, která by měla na základě dostupných materiálů Stb, ale i zpravodajských služeb ozřejmit dosud utajované pravdy o naši skutečné nedávné minulosti. Selektivní výběr z materiálů zaznamenaných údajně jedinými nositeli pravdy – orgány Stb – mají být podkladem k bádání. Všichni víme, že navíc tyto dokumenty nejsou ani kompletní. Byly z části skartovány krátce po revoluci a později novými vládci MV předávány a dokonce prodávány cizím subjektům.
Autor byl do roku 1969 pracovníkem československé rozvědky, pak byl propuštěn a stal se terčem politického pronásledování. Po roce 1989 likvidoval z funkce na ministerstvu zahraničí rezidenturu československých komunistických zpravodajských služeb.
To vše však má i druhou stranu. Koho bylo třeba důsledně likvidovat, těm se do úst vkládaly věty, které by je z tehdejšího pohledu mohly co nejvíce poškodit a usnadnit jejich pronásledování. Obojí je špatně a založeno na lži. Kdo chce s takovým materiálem pracovat a dát navíc „dokumentům“ punc objektivity, se asociuje s autory policejních podkladů minulého režimu a je těžko tyto nové vykladače historie od nich věcně ale i morálně oddělit.
O pravosti dokumentů ÚV KSČ a Stb
O pravdivosti materiálů Stb máme v povědomí dostatek soudních rozhodnutí. Ta již odhalila jejich nepravost. To nijak nepřekvapuje. Zajímavý však byl těžko pochopitelný fakt, že obhájcem estébáckých dokumentů bylo vždy Ministerstvo vnitra, které jak by bylo logické, by k nim mělo mít právě ten nejkritičtější přístup. Vždy jsem zvažoval co je to asi za lidi, kteří, ještě v dnešní době, tak vehementně a bez pochybnosti obhajují výsledky práce Stb. Samozřejmě vysvětlení znám. Bez nepřítele se těžko žije, a tak ho musíme stále hledat. Tyto procesy byly založeny na domněnce, že někdo někoho neoprávněně nařkl ze spolupráce s Stb.
Můj případ je obrácený, ale v podstatě stejný. Opět se jedná o falešné podklady. Nejsem obviňován, ale naopak je mně přisuzována, rovněž neoprávněně, jistá zásluha.
Asi před dvěma, třemi lety po telefonickém ohlášení mě navštívil důstojník Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu. Vysvětlil, že studovali mé materiály uložené na MV a také na ÚV KSČ. Ocenil mé zásadové postoje. Při polemikách, jak hovoří záznamy a dokumenty, jsem prý použil různých příkladů, které konkrétně obviňovaly policejní orgány z násilí a dokonce mučení příslušníka rozvědky.
Požadoval proto ode mne bližší informace, což byl vlastně hlavní účel jeho návštěvy. O ničem takovém jsem bohužel nevěděl, takže jsem nemohl vyhovět. Na důkaz pravdivosti a přesnosti záznamu mi bylo uvedeno i jméno mučené osoby. Tu osobu jsem však neznal ani o ní nikdy neslyšel. Rozhovor, který nebyl krátký, jsme přerušili a sešli se jindy. Důstojník požadoval, abych si věci nechal proběhnout hlavou, neboť je to již dávno a třeba si vzpomenu. Já jsem si sice byl jist, že ne, ale nabízený termín jsem přijal.
V mezidobí jsem zjistil, že člověk daného jména v rozvědce nikdy nepracoval. Při našem dalším setkání mě byly dokonce předloženy dokumenty s mými citacemi. Opět jsem musil uvést, že nic z toho není pravda. K mému rozpomenutí mi byl dán k nahlédnutí i pramen – zápisy z jednání na ÚV KSČ i osoba , která zápis psala (Š).
Samozřejmě jsem si vzpomněl na tohoto pána a tvrdé argumenty z obou stran i vyhrůžky proti mé osobě či rodině. Konkrétní údaje o které nyní šlo, a v zápisu byly uvedeny, jsem však nikdy nevyslovil a mé argumenty byly, řekněme, daleko kultivovanější než jsem se dočetl v zápise.
Naše jednání nakonec skončilo s tím, že materiály o mě a údaje, které jsem měl poskytnout při dokazování nezákonného jednání MV a ÚV v konkrétnosti i obecně, nejsou pravdivé. Pochopili jsme to oba.
Vyslýchající kapitán byl myslím, rozumný, kulturní a argumentu přístupný člověk. Nakonec se jenom podivil, jak jsem já mohl kdysi spojit své mládí s komunistickou myšlenkou, a já na oplátku se zase divil, jak může on dnes při své inteligenci se babrat v estébáckých smyšlenkách.
Vysvětlit nepravdu zápisů o mně je jednoduché. Veškeré materiály byly upravené tak, abych byl označen jednoznačně jako pravicový liberál, nepřítel režimu a ztíženo tak úsilí mé i mé rodiny při zajištění existence. Proto jsem také téměř 2 roky nesměl nikde pracovat, a to ani fyzicky, a teprve po této době ÚV KSČ po různých intervencích uvolnil klatbu a umožnil mi živit rodinu.
S úsměvným pohledem bych dnes mohl konstatovat, že manipulace s materiály mě staví do lepšího světla, než jakým vlastně jsem. Ty nevyslovené, ale zaznamenané texty byly opravdu „hrdinské“. Takže pánové (whom it may concern) pravda je složitá věc, zvláště, když se s ní chce manipulovat. Držet se jí však je daleko složitější a náročnější. Přicházíte totiž o příležitost se přizpůsobit dané objednávce doby.
Má „historie“ je však přeci jenom ještě trochu složitější. Tajné materiály nabízejí jakoby jistou záruku důvěryhodnosti. Proto jsou vlastně tajné, ale pozor, protože nemohou být vystaveny oponentuře, je převládající domněnka o pravdivosti tajných spisů zcela falešná. To se dokonce může týkat těch nejtajnějších z tajných materiálů. Mám na mysli i zprávy sovětské rozvědky.
„Mitrochinův archiv“ KGB a jeho pravost
Jednoho dne mi zavolal přítel a ptal se jestli jsem četl „Mitrochinův archiv“, týkající se tajných dokumentů sovětské špionáže. Protože o těchto věcech něco vím, nerad o nich čtu. Takže ne. „To bys měl. Píše se tam o Tobě.“
Christopher Andrew, profesor soudobých dějin na univerzitě v Cambridge vydal spolu s Vasilijem Mitrochinem hutnou knihu (v češtině 700 stran), která byla přeložena do mnoha jazyků. Autor, člen sovětské rozvědky pracoval nakonec v archivu, odkud odnášel kopie dokumentů. Doma je ukrýval (zakopal na zahradě) a po revoluci v roce 1992 je odvezl do Anglie a s panem profesorem soudobých dějin je vydal. Byla to „bomba“. Nikdo dosud nevynesl tolik přísně tajných dokumentů přímo z centrály dnes již ruské rozvědky. Tajné, jak jsem již napsal, bývá považováno automaticky za pravdivé. O pravosti, pokud vím, se samozřejmě nepochybovalo. Nu opět na svém případě jsem poznal, že k pravdě mají v Mitrochinově archívu uvedená tvrzení daleko.
Kniha popisuje moje aktivity v době invaze Československa v roce 1968 v New Yorku konkrétně v Radě bezpečnosti. V podstatě jsem dle zpravodajských informací měl přinutit ministra zahraničí Jiřího Hájka k přednesení projevu v Radě bezpečnosti proti srpnové invazi, „nebo bude prohlášen za zrádce národa“.
Fakta jsou opět jiná. Je sice pravda, že prvý projev v RB (ještě před Hájkovým příjezdem) jsem napsal já a Jan Mužík ho jako vedoucí úřadu přednesl, ale Hájek si svůj projev napsal sám, také souhlasil s jeho přednesením po konsultacích s části členů vlády, kteří se v té době zdržovali v Bukurešti a Bělehradu ( prezident Svoboda byl v Moskvě k nedosažení). Teprve krátce před projevem přišel však příkaz z Moskvy nevystupovat (jakoby od prezidenta Svobody). Ten jsem však úmyslně předal až po přednesení projevu, neboť jeho autoritativnost byla pochybná. Přecenění mé role v dokumentech sovětské rozvědky mělo však svoji účelovou funkci, jak vysvětluji níže.
Další nepravdivý údaj. Dokument uvádí, že jsem šéfovi sovětské rozvědky Olegu Kaluginovi řekl: „Mé děti Vás budou nenávidět za to co jste udělali mé zemi. Nikdy Vám to neodpustí.“ Tato „hrdinská“ věta také nikdy nezazněla. Není to můj slovník. Stručně řečeno, ruští zpravodajci byli „obrodnému procesu“ u nás jednoznačně nakloněni (na rozdíl od pracovníků MIDu - Ministerstva zahraničních věcí) s tím, že to bude i jejich cesta (za 17 let byla). Upozorňovali dokonce konkrétně na složitou situaci v Moskvě. Proto jsem jel také informovat do Prahy přímo Hájka na základě jejich podkladů a varování. Na druhé straně jsem jim po návratu předal jakoby uklidňující informaci z Prahy. Vzpomínám, že mě poté sdělili, že jim Moskva odpověděla, že informace z OSN o situaci v Praze nepotřebují, že mají nahrávané záznamy přímo z jednání předsednictva ÚV KSČ.
Jinými slovy sovětská residentura nebyla invasi nakloněna a při hodnocení negativních důsledků invase použili i mého příkladu, který opět trochu vylepšili. Je třeba uvést, že československá diplomacie v New Yorku měla v minulých letech vzhledem k vyjedenávání mezi SSSR a USA (vietnamská válka, šestidenní válka, schůzka v Glassboro) respektované postavení účelně využívané oběma stranami. To vysvětluje i důvod a snad i váhu tendenční informace zaslané do Moskvy.
Pro nás je však důležité, že ani tato kniha, která je založena na údajích z rozvědky, a jejích dokumentů, nemůže být brána za objektivní a pravdivou.
Závěrem je možno konstatovat, že pokud chce Ústav paměti národa hodnotit novodobé dějiny, ale i jednotlivce na základě dokumentů MV a rozvědky, pracoval by předně s nepravdivými informacemi a s neúplnou dokumentací. Nejde jenom o skartace. V době řízení MV (Ruml, Šustrová, Fendrych, Langoš), jak bylo uvedeno i v denním tisku, umožnili kopírování i odvážení dokumentace „cizím orgánům dokonce za úplaty“ (naposledy informace Radiožurnálu 16. 2. 2007).
Na druhé straně byl vydán příkaz k utajování takových skutečností, (Ruml) jako bylo zatčení desítek zpravodajských důstojníků čs. rozvědky v průběhu prvé noci okupační operace (řídil Molnár), kdy jejich život byl v přímém ohrožení. Místo ocenění jejich postoje i rizika, kterými musili projít a která žádná jiná skupina našich obyvatel v té době nenesla, byli zařazeni pod diskriminační opatření lustračního zákona.
Novodobé dějiny mají opravdu velké manko a historici mnoho let seriozního bádání před sebou. Politickou manipulací navíc na základě falešných podkladů a k tomu přizpůsobených institutů se ničeho nedosáhne. Pouze snad návrat k metodám a závěrům, které s vědeckostí a bádáním nemají nic společného a skutečné „paměti“ národa mohou jen poškodit.